Spice must flow
Tak jsem se dočetl, že každý den spáchají v ČR čtyři lidé sebevraždu. Čtyři lidé už neuvidí, jak dneska hezky svítí sluníčko, a pro čtyři další je dnešek posledním dnem, kdy vyjdou na ulici, pozdraví kolegy v práci nebo spolužáky ve škole. A nikdo z nich se nedoví, jestli teda zvolí presidentem Klause nebo Švejnara, jestli u nás postaví radar nebo jestli dojde ropa. Jako umírněný liberál nemohu dost dobře někomu zakazovat ukončit svůj život, ale jako člověku je mi to dost líto. Už jsem si taky prožil svoje, kolikrát mi bylo jak psovi, ale o tom, že bych se zabil, jsem nikdy vážně neuvažoval. Jistě, někdy člověku dodá klid, když ví, že kdyby bylo nejhůř, tak existuje řešení, ale na světě je přeci tak hezky. Teď se například chystám do školy, kde si dám dobré jídlo, koupím si tiramisu, vyvalím se k počítači a až mi trochu slehne, půjdu na Kraví horu si užít slunka a báječné irské muziky. A když si tyhle drobné radosti spojím dohromady, tak mě nebude trápit, že mám spoustu práce a málo času a smůlu na ženský a zatržený nehet. Přestože posledně jmenovaný mi docela aktivně brání psát tento příspěvek. Na mysl mi prostě přichází památná věta majora Terazkyho z Černých baronů: “Mali bychom sa na to vysrať, súdruh pľkovník”. A tak je dobré přistupovat ke všemu, co nás trápí, ale přímo neohrožuje na zdraví a na životě. Sebevražda je konec všeho špatného, ale i dobrého. A pokud má člověk při jejím chystání na mysli hlavně to, jak všichni ti, co si nevšímali jeho trápení, budou stát okolo jeho rakve a naříkat, jak pozdě, ach příliš pozdě, zjistili, jak cenný přítel jim právě odešel ze života, tak by si měl jednu lisknout a věnovat se něčemu užitečnějšímu. Tohle je totiž jasná známka toho, že neví co by roupama dělal.