Pekelný zákon
Nedávno jsem objevil krátkou povídku z gymnaziálních let – byl to slohový úkol, který jsem nakonec snad ani neodevzdal. Přepsal jsem ho do elektronické podoby a nyní ho dávám k dobru:
Krvavý portál se otevřel a z jeho středu vkročil do místnosti ďábel. Veškerý hovor ihned utichl a všichni s napětím sledovali, jak si rohatá postava razí cestu ke zlatému stolu. Ve chvíli, kdy se kostěnou hnátou dotkla opěradla židle, se za ní ozvalo:
„To jsem vážně zvědav, jakou výmluvu si vymyslíte tentokrát, lorde Mefisto.“
Kostěná hnáta okamžitě ztuhla. Kerhavý zrak pekelníka těkal po obličejích přítomných a hledal jakoukoliv podporu. Marně; ti, co měli tváře, v nich měli vepsáno jen chladné pobavení a škodolibost. Zbývalo jen jediné.
„Ehm, lorde kancléři, he he, já jsem, já jsem asi zapomněl na čas nebo…“
Nedokončená věta se vznášela v sírou prosyceném vzduchu. Příští vteřiny měly rozhodnout o dalším osudu chronického opozdilce.
„Posaďte se,“ pravil majestátný hlas.
„Uff,“ pomyslel si čert. Vklouzl za stůl a ani nedutal.
Lord kancléř, správce Pekla a zástupce Belzebubův, došel ke svému místu a ztěžka se posadil. Situace byla vážná a potrestání Mefista by ničemu nepomohlo. K řešení problému, který před nimi vyvstával, bude třeba každého kopyta.
„Nuže do toho,“ pomyslel si a otevřel černé desky s pekelnými lejstry.
„Slyšte vůli knížete našeho,“ vyslovil oficiální formuli, a pokračoval:
„Já Belzebub první a poslední, vládce pekel, kníže tartarský, ukrutník nemilosrdný a rohy pomazané, rozkazuji takto: Počínaje dnešním dnem obnovuji platnost zákona 127/34568 Pekelné sbírky a všech jeho prováděcích předpisů.“
Nastalo mrtvé ticho. Kancléř uvažoval, kteří z přítomných lordů jsou zaraženi obsahem právě řečeného a kteří jen marně vzpomínají, čeho se dotyčný zákon týkal. Tichý šepot napříč vyleštěnou deskou svědčil spíš pro druhou variantu.
První se ozval Baal, lord posměchu.
„Kníže jistě žertuje“ zašklebil se nervózně a rozhlédl po ostatních.
„Taky se mi tomu nechce věřit,“ přidal se Azmodan, pán lží.
„Přeskočilo mu“, šeptal na všechny strany Cedric, mistr šílenství, doprovázeje to výmluvným gestem.
I ostatní se vzpamatovali z počátečního šoku a mezi stěnami jednacího sálu se rozpoutala vskutku pekelná diskuse. Jediný, kdo se rokování neúčastnil, byl Mefisto, který si vzhledem k okolnostem urážku pekelného majestátu nemohl dovolit.
Do místnosti vstoupil démen a předal kancléři objemnou složku dokumentů. Ten zvedl pařát a požádal o klid. Krví podlité oči arciďáblů se k němu s očekáváním otočily.
„Belzebub nikdy nežertuje,“ řekl jim, „a tu poznámku o jeho duševním zdraví jsem raději neslyšel.“
„Říkal jsem, že umh mumh–“ Cedric nikdy nevynikal vysokým intelektem a i nyní se zuřivě snažil zbavit se pařátů, které mu zacpávaly tlamu.
Kancléř si povzdechl.
„Všichni tady víme, jaké problémy nám tento zákon způsoboval a jak jsme si oddechli, když byl sistován. Problém představuje především § 7, ukládající nám povinnost zachvátit veškerý pozemský majetek věnovaný nám smrtelníky, a to bez ohledu na jeho kvalitu a především skladnost. Osobně jsem doufal, že už nikdy neuvidím rozlámaný žebřiňák nebo děravou střechu – nemluvě o hromadách shnilého ovoce – ale vůle našeho Pána je nezpochybnitelná. V současné chvíli je naše celková kapacita 306 milionů metrů krychlových, a to včetně Propasti zoufalství a Rmutných dolů. Není to mnoho, ale musíme s tím vystačit. A my to dokážeme, pánové, zvládneme tento obtížný úkol! Pro větší slávu Horoucího Pekla!
V tom okamžiku se z prostoru nad jejich hlavami ozval hlas pokřivený vztekem:
„Vem to čert!“ prohlásil rusky.
„Je to tady“, řekl kancléř slavnostním hlasem. „První případ si beru sám,“ prohlásil významně. Lordi, stále zdrcení tím, co právě slyšeli, na to nijak nereagovali.
„Smrtelníci na ten zákon jistě dávno zapomněli. Vsadím se, že jde o něco opravdu užitečného!“ řekl kancléř bodře, ale znělo to, jako by přesvědčoval především sám sebe.
Do sálu opět vstoupil démon a podal kancléři list papíru.
„Výborně,“ řekl kancléř. „Ví někdo z přítomných, co je to ten…“, podíval se do papíru, „Černobyl?“