Libripens – právníkovo doupátko

Po delší době vás opět zdravím, milí čtenářové. Ti z vás, kteří mě máte mezi přáteli na Facebooku, jistě víte, že jsem neumřel, ani se neuzavřel do sebe, ale pokračuju ve své kariéře vtipného a pohotového glosátora, jakož i dodavatele zábavného obsahu do vašich webových prohlížečů. :) Proč se již nevěnuji obsáhlejším literárním útvarům, mezi něž řadím i blogové příspěvky, je dáno více faktory, především všeobecnou shnilostí dělat cokoliv, co připomíná práci, ve volném čase, jakož i dodržováním zásady, že každé zbytečné slovo je, řečeno s Cimrmanem, zbytečné. :P Těžiště svého bavičského úsilí jsem tedy přesunul do naší kanceláře, kde je sice méně diváků, ale zato přímá zpětná vazba. A co dělám? Advokátního koncipienta. Ve zkratce jsem “v učení” u advokáta, který mě vzdělává a připravuje na advokátní zkoušky, které koncipient skládá po třech letech praxe. Když v advokacii tak dlouho vydřžím :), tak ze mě bude všemi mastmi mazaný a hroší kůží podšitý lišák! Zatím jsem takový lišáček, chudý, bezmocný, a namazaný jen tehdy, když přijde výplata. :) Co se týče spokojenosti v práci, někdy mě to baví moc, někdy mě to naopak nemálo… zlobí. Obávané “znásilnění sebe sama” však zatím nepřišlo, i když někdy řeším velmi obtížná etická dilemata. Advokacie umožňuje zlým lidem být ještě zlejší, ale dobré lidi netrestá, snad jen vydělají o něco méně peněz. Potkal jsem v ní lidi, se kterými bych na skleničku rozhodně nešel, a naopak lidi velmi slušné a vzdělané, od kterých je radost se učit. Snad jsem přeci jen trochu postoupil od stanoviska “je správné hrát vždy podle pravidel” k dodatku “je však přípustné napálit toho, kdo sám napaluje a škodí jiným”. Je dost složité o tom psát, protože je to živá věc, kterou stále konfrontuju s tím, co právě dělám. Nerad bych nevědomky překročil tu hranici, kdy už nepoznám, že dělám špatné věci, protože v kontextu profesního prostředí se to bude jevit jako nezbytné a normální. Věřím, že existuje nějaký rovnovážný stav, kdy si advokát (nebo jeho učeň) ještě zachovává všechny zásadní morální hodnoty, ale zároveň není paralyzovaný požadavky, které na něj klade společenská realita. Když nehraje fér druhá strana a reálně hrozí, že můj klient prohraje, i když je právo na jeho straně, je přípustné rovněž využít kličku nebo zatajit nějakou informaci, aby se dosáhlo stejného výsledku, který by nastal, kdyby všichni byli čestní? Nepochybně na to téma existuje moře odborné literatury, ale advokáti tyhle problémy musí řešit reálně a buďto si ušpinit ruce, nebo sledovat, jak ta slepá děvka s váhama :) trestá nevinnou osobu.

Naštěstí v práci zažívám i spoustu legrace a dobrých konců, kdy si člověk říká, že to za to všechno přeci jen stojí. Veselé historky z natáčení přelíčení bohužel na blog psát nemůžu, protože advokát má povinnost mlčenlivosti, ale že je na soudech často sranda, to víte už od doktora Jahelky, a já to jenom potvrzuju. :) Už jen se jmény účastníků se leckdy užije dost srandy – například když se v jedné síni sejdou pánové Jebal a Kakáček, tak má i soudce dost práce s tím, aby zachoval dekorum.

A co kromě práce? Dá se říci, že všecko při starým. Pořád raději čtu, než cestuju, pořád dávám přednost samotě před hlučnou hospodou, a celkově vzato si nemyslím, že se to někdy změní. Bydlím doma (zůstali jsme tu jen s mámou, takže je tu náhle spousta místa…), což šetří spoustu peněz, ale tak nějak je nemám za co utrácet, protože všechno, co potřebuju k životu, už mám. Za svoji nenáročnost jsem velmi vděčný. :) Momentálně se navíc snažím shodit, protože pravidelná strava (každý den jezdíme z kanceláře na opulentní obědy) se na mě začíná podepisovat, a přestože právník má podle mého názoru vypadat blahobytně, nemusí se hned stát parodií na Míšu Kuličku. :) BTW máma právě peče cukroví, a už ho máme čtyři krabice… To nám zase zlý skřítek pokazí váhu, už to vidím. Posledně jsem už na internetu hledal nějaký detergent, protože ručička ukázala nějaké naprosto nesmyslné číslo. ;)

Bývalo mým dobrým zvykem přihodit na závěr postu nějaké video nebo vtip. Nebojte, nebudete ochuzeni:

Milostná aféra Tigera Woodse hýbe nejen golfovým světem… (Převzato z Facebooku, anglicky)

Soukromé

Tak zvukovou kartu mám doma a je to luxus. Pozlacené konektory, milion nastavení v ovladačích a přidružených aplikacích, a hlavně krásný čistý zvuk, který hltám plnými… bubínky.

Jinak to stojí za zlámanou grešli, bohužel. Učení na státnice už mám plné kecky, ale je to jediná věc, která mi dovoluje nemyslet na to, co přijde potom. Zprávy z praxe od spolužáků, kteří dostali diplom už v červnu, jsou převážně chmurné… Ach, doba zlá je pro právníka, jenž nechce svou duši upsat pražské advokacii. A mně se tam tuze nechce. :/ Kromě toho jsem si zle pochroumal prst na noze, takže se na ni nemůžu pořádně postavit. Hopkám tedy z pokoje do pokoje a nahlas brumlám to svoje pozitivní právo; musí na mě být žalostný pohled.

Po několika náročných dnech mám v pokoji nová okna. Během práce se konečně přišlo na to, proč se na okně každé léto rojili mravenci (tedy do doby, než jsme je konečně vyhubili). Ty bestie dokonale prohryzaly zeď pod oknem a postavily si tam letohrádek se vší výbavou a příslušenstvím včetně červích farem (nebudu plýtvat detaily, ale hnus, velebnosti… hnus).

Soukromé

S příspěvkem obsahující slovo “Bump!” se občas setkáte na diskusních fórech, která řadí jednotlivá vlákna podle času posledního příspěvku. “Bumper” sice zpravidla nemá k tématu co říct, ale považuje ho za natolik zajímavé, aby ho svým příspěvkem katapultoval mezi nejaktuálnější diskusní výhně. Toto počínání se ne vždy setká s pochopením a pokud se takto na světlo VOží vynoří hodně staré vlákno, hovoří zasvěcení o takzvané zombifikaci, bumpera pak nazývají zombificatorem, gravediggerem nebo odborným výrazem asshole. Tento příspěvek je svým způsobem bumpovací, protože na jednu stranu trestuhodně zanedbávám své věrné čtenáře, na stranu druhou se v mém životě nestalo nic, o čem by stálo za to podrobněji referovat. V současné době si užívám poslední prázdniny v životě, neboť v září mě čekají státnice a poté martyrium hledání zaměstnání. Holt padla kosa na kámen a dál se tomu vyhýbat nemůžu. :) Snažím se na to moc nemyslet a dělím svůj čas mezi učení, Dr. House, drobné opravy na domě a žalostné pokusy o zhubnutí (ale tuhle jsem se dočetl, že tuk na břiše má svou vlastní neuronovou síť, která se aktivně brání hubnutí, takže to mám na koho svést). Zítra mi přijde nová zvuková karta, Creative X-Fi Extreme Music, tak se na ni těším. Co mi odešel SB Live!, tak jsem fungoval na integrované zvukovce s AC’97 codecem, což je Zlo(TM). Když mi zbude trochu času, podělím se dojmy. To je zatím vše, na závěr samozřejmě žertovné video, ha ha. :)

Soukromé

Včera se v restauraci Baker Street konala malá (čti dobrá) session těch, kteří pamatují nejstarší dobu Plkárny. Celé to zorganizovala Katka Havlenová, kterou jsem neviděl nejmíň tři čtvrtě roku, a kromě ní (a jejího iPhonu, který je opravdu tak elegantní, jak vypadá na obrázcích) přišli i Doktor, Brašule, Víša, Nikola s Dankou a Její Excelence JJPS s doprovodem (tedy doprovod byl spíš výprovod). Nesměl samozřejmě chybět ani prof. Krob, díky kterému byl zaznamenán můj heroický čin. Co že to bylo, ptáte se v němém úžasu (a ne že ne). Inu, vzhledem k tomu, že některé pochybné existence zpochybňovaly účelnost a úžasnost hromadného polykání cukru, rozhodl jsem se manifestačně překonat starý rekord ve výši pět pytlíků, a během asi dvou minut jich do sebe nasypal celých šest. Jaké to bylo? Mno… sladké. :) Krobův fotoaparát vše zaznamenal, video však bohužel bylo z YouTube odstraněno. :( O mnoho jste přišli!

Soukromé

Tak jsem udělal poslední zkoušku. Teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty. :) Začal jsem pořádně číst materiály k diplomce a po večerech hraju nebo koukám na filmy. Vlastně mám teď takové dlouhé prázdniny, ale jakmile začnu tu práci psát, asi se z toho zcvoknu. Pročež zatím jen pilně studuju a zatrhávám si zajímavé pasáže. :)

Odsunul jsem od počítače své velké pohodlné křeslo a moje produktivita rázem stoupla o desítky procent. On je to totiž takový velký ušák a člověk do něj spadne jako do koše na prádlo. Vyhrabat se ven je poměrně obtížné a navíc jakoby nepatřičné. To křeslo chce, aby v něm lidé trávili hodiny! A já mám hrozně slabou vůli…

Též jsem začal něco jako jíst zdravě, takže jednou za pár dní si dělám zeleninový den. V praxi to vypadá tak, že velký pytel mrkve mi dojde ve čtyři odpoledne a pak se silou vůle snažím držet dál od stánku s rychlým občerstvením, což se někdy povede a někdy ne. Každopádně chuť hamburgeru po celodenní pastvě na mrkvi nebo salátu je něco neuvěřitelného.

Dnes večer začínám opět běhat! Jako obvykle pod pláštíkem tmy, protože pohled na moje tělo pohybující se prostorem se svou komičností vyrovná pouze méďovi Béďovi pelášícímu pro piknikový košík. A pod gaučem mám pořád tu činku, ale nic se nemá přehánět.

Vlastně jsem vám nic nového nesdělil, ale měl jsem chuť se připomenout a říct: “Pořád jsem tady, ještě mě nedostali!” :)

Soukromé

Tuhle se mě jedna milá slečna zeptala, jak vidím sám sebe za několik let. Zcela upřímně jsem odpověděl, že nemám sebemenší tušení, ale že by mi nijak zásadně nevadilo, kdybych dodělal školu a neskončil pod koly nějakého automobilu, což je po nákupu mobilního zařízení s mp3 přehrávačem událost nikoliv zcela nepravděpodobná. Později jsem nad tím ještě trochu přemýšlel, a protože jsem byl v dobré náladě, vzešla z toho tato představa. :)

Soukromé

Tak jsem se dočetl, že každý den spáchají v ČR čtyři lidé sebevraždu. Čtyři lidé už neuvidí, jak dneska hezky svítí sluníčko, a pro čtyři další je dnešek posledním dnem, kdy vyjdou na ulici, pozdraví kolegy v práci nebo spolužáky ve škole. A nikdo z nich se nedoví, jestli teda zvolí presidentem Klause nebo Švejnara, jestli u nás postaví radar nebo jestli dojde ropa. Jako umírněný liberál nemohu dost dobře někomu zakazovat ukončit svůj život, ale jako člověku je mi to dost líto. Už jsem si taky prožil svoje, kolikrát mi bylo jak psovi, ale o tom, že bych se zabil, jsem nikdy vážně neuvažoval. Jistě, někdy člověku dodá klid, když ví, že kdyby bylo nejhůř, tak existuje řešení, ale na světě je přeci tak hezky. Teď se například chystám do školy, kde si dám dobré jídlo, koupím si tiramisu, vyvalím se k počítači a až mi trochu slehne, půjdu na Kraví horu si užít slunka a báječné irské muziky. A když si tyhle drobné radosti spojím dohromady, tak mě nebude trápit, že mám spoustu práce a málo času a smůlu na ženský a zatržený nehet. Přestože posledně jmenovaný mi docela aktivně brání psát tento příspěvek. Na mysl mi prostě přichází památná věta majora Terazkyho z Černých baronů: “Mali bychom sa na to vysrať, súdruh pľkovník”. A tak je dobré přistupovat ke všemu, co nás trápí, ale přímo neohrožuje na zdraví a na životě. Sebevražda je konec všeho špatného, ale i dobrého. A pokud má člověk při jejím chystání na mysli hlavně to, jak všichni ti, co si nevšímali jeho trápení, budou stát okolo jeho rakve a naříkat, jak pozdě, ach příliš pozdě, zjistili, jak cenný přítel jim právě odešel ze života, tak by si měl jednu lisknout a věnovat se něčemu užitečnějšímu. Tohle je totiž jasná známka toho, že neví co by roupama dělal.

Soukromé

Už jsem jednou psal o tom, že hloubkový ponor do toho, čemu většina naší rodiny říká nehorázný bordel a čemu já říkám účelný chaos ;), občas vynese na světlo denní něco, o čem už ani nevím, že jsem to někdy měl. Nedávno jsem tak narazil na výpisek z knihy E=mc^2 – životopis nejslavnější rovnice (napsal David Bodanis). Poznámka je z kapitoly o nacistickém jaderném výzkumu:

“Snažil se dělat tolik výzkumu, jak jen bylo možné, dokonce se mu podařilo i získat i radioaktivní materiál. Podniková firma, společnost Berlin Auer, měla mimořádnou zásobu thoria a prodávala ho německé veřejnosti v zubní pastě se sloganem ‘aby vaše zuby zářily bělostí’.”

IMHO LOL.

Soukromé

Protože nesouhlasím s konáním letních olympijských her v Praze, dovoluji si umístit sem odkaz na příslušnou petici, pod kterou jsem sám podepsaný. Je mi sympatické, že každý může krátce zhodnotit, proč s konáním LOH nesouhlasí, moje důvody jsou tyto: Přílišná nákladnost a prodělečnost projektu, to vše v situaci, kdy jak Praha tak ČR jsou poměrně značně zadluženy.

Soukromé

This is a short note for those of you who came here from Martin Hinca’s blog. This site is in Czech only and it serves purely self-indulging purposes, so you’re not missing much. If you really want to read something I wrote, you might consider visiting my other blog that deals mainly with my being a lawyer. Not much fun there ‘cept one post, but who said lawyers were funny folk anyway. :P

Oh, I almost forgot. Most of the videos I link to on this site are in English, so there *is* something for you guys after all. :)

Enjoy your stay (and read Martin’s blog, it’s good).

Soukromé