Libripens – právníkovo doupátko

Po pěti letech mě fakulta vyvrhla na chodník, v kapse s potvrzením o ukončení studia, a s příslibem jeho výměny za diplóm s červeným futrálem, až se sejde dost peněz na kapelu a dojatý kompars. Jsem tedy momentálně nezaměstnaný, zato ale kvalifikovaně, neboť mezi mnou a ukrajinskou lopatou je nebetyčný rozdíl, zejména ve schopnosti rozumět azbuce a systému sociálních dávek (v obojím případě ve prospěch Volodi; z práva sociálního zabezpečení si pamatuju jen to, že počítat třeba přídavky na děti může chtít dobrovolně jen masochista). Na úřadu práce tedy budu nekompromisně požadovat alespoň místo uklizečky (ovšem kdybyste věděli o lepší příležitosti, neváhejte mi dát vědět :).

Protože jsem si za ty dva měsíce zvykl každý den pracovat (no jo, taky tomu sám nemůžu uvěřit), vyklidil jsem dnes alespoň knihovnu, a naládoval do polic své právnické traktáty. Děti z Bullerbynu a jiné klasiky, doposud zdobící moji sbírku na čestných místech, putovaly do kufru a kufr na půdu, čímž jsem asi definitivně uzavřel jednu etapu svého života, neboť Lasse a Bosse mi byli věrnými souputníky od základní školy až po přípravu na zkoušku z obchodního práva, kdy jsem je vyměnil za komplementáře a komanditistu, nerozlučné společníky. Když bylo dílo zkázy dokončeno a všechen nepořádek vyhozen, pohlédl jsem pyšným okem na dobře odvedenou práci, a pak mi během jedné vteřiny došlo, že v publikaci o trestním postihu toxikomanie, kterou jsem právě vyhodil, jsem měl schované přihlašovací údaje do elektronického bankovnictví. Další minuta už mě zastihla do půli těla zasunutého v popelnici na dvorku, kde jsem mezi slupkami od banánů, odřezků brambor, shnilých rajčat a dalších věcí, které se ve slušné společnosti nehodí jmenovat, hledal malou obálku s ještě menšími lístečky. Nechci laskavého čtenáře zatěžovat dlouhým (a nechutným) popisem své objevitelské práce, a přejdu rovnou k jejím výsledkům, které byly bohužel negativní. Obálka byla v háji a já s ní, neboť jsem potřeboval zaplatit šumaře na tu promoci, a z těch údajů jsem si pamatoval jen to, že obálka byla bílá. :P Když jsem vylezl z koupelny, tak se vrátila mamka z práce. Zpravil jsem jí o té nepříjemné události, a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že jsem obálku před časem uložil do šuplíku v obýváku a výslovně si vyžádal připomenutí v případě, že ji nebudu moci najít… Co k tomu říct, no. Stařecká demence to není, tak po mě možná pojmenují nějakou úplně novou poruchu paměti. :)

V Brně jsem se rozloučil s Terkou, se Šlahařovými, a se svým spolubydlou, rovněž novopečeným magistrem Martinem Bystroněm. Bylo to pro mě docela smutné loučení, Brno i jeho obyvatelé :) si mě získali, a už teď mi chybí. Inu, jak říká klasik… Já se vrátím… a se mnou… se mnou přijde zákon. ;)

Tož tolik k té vysoké škole, děcka. Příště už o něčem jiném…

Právo

V minulých dnech vzbudila značný ohlas zpráva, že provozovatelé torrent trackeru The Pirate Bay žalují vydavatele herního softwaru a některá hollywoodská studia. Důvodem jsou záškodnické aktivity, které si žalovaní objednali u společnosti Media Defender, a které spočívaly v DoS útocích, spamování, zahlcování bandwithu uživatelů apod. Oblíbeným trikem se stalo vypouštění tzv. decoys, kdy se takový torrentem označkovaný soubor buď nedal stáhnout (stahování skončilo třeba na 99 % a víc už nešlo) nebo obsahoval něco jiného, než měl (v nejzajímavějších případech trailer na daný film a spoustu balastu ;)). Nemám k porušování autorských práv (a práv s nimi souvisejících) tak negativní vztah jako k jiným protiprávním činnostem, ale v tomto případě jsem si řekl: “Co čekali?”. Že vydavatelé budou sedět na zadnici a čekat, až doběhnou mnohdy marné soudní spory a policejní vyšetřování? Vždyť oni v zásadě jen přistoupili na pravidla hry, která zavedli piráti, a začali jim oplácet stejnou mincí. Když pominu DoS útoky proti samotným trackerům, kterých ale nebylo mnoho, tak se vydavatelé starali jen o své zboží – kdokoliv si z torrentu stáhnul například distribuci Linuxu, rozhodně se nemusel bát, že by po stažení zjistil, že jde o něco úplně jiného. Přijde mi, že piráti v zásadě čekali, že mohou kdykoliv vstoupit na palubu královské galeony, dokonale ji vybílit, zesměšnit všechny námořníky včetně kapitána, ale tito by nemohli na svou obranu ani hnout prstem. To je dost nefér hra. Když dělám něco, co se nesmí, tak musím čekat, že se oběť bude bránit, a nekňourat, když to skutečně udělá. A co udělali piráti, když zjistili, kdo jim škodí? To samé, co kritizovali u vydavatelů – obrátili se na stát, aby je vzal pod svá ochranná křídla. Chudinky malé.

Právo