Gordon Freeman přišel v roce 1998 pozdě do práce, a než se stihnul rozkoukat, změnilo se výzkumné pracoviště Black Mesa v mimozemské safari a jeho bývalí kolegové proměnění v hladové zombie se dožadovali jeho mozku způsobem, který rozhodně neměl uvedený v pracovní smlouvě. Gordon se zachoval jako typický americký pragmatik, tj. ani nepípnul, popadl ocelové páčidlo a kdo se ocitl na jeho druhém konci, brzy poznal, za kolik se v Black Mesa prodává perník. Hra se stala záhy po svém uvedení legendou a hraje se dodnes – jistá malá skupina nadšenců dokonce neustále soutěží o to, kdo ji dovede dohrát nejrychleji (rekord je něco kolem třicet minut – mně to trvalo asi deset hodin…).
V roce 2004 vyšel Half-Life 2 a běžel na novém enginu s názvem Source. Hráči byli opět nadšeni a kde kdo si říkal, jak úžasně by v něm vypadal původní Half-Life. Valve však konverzi svého staršího hitu neplánovalo, a proto se skupina vývojářů sdružených kolem Carlose Montera rozhodla, že ji udělají sami. Na výsledek jejich snažení čekali hráči osm let. Projekt nazvaný Black Mesa se rodil v těžkých bolestech a začínal zasmrádat způsobem, který připomínal Duke Nukem Forever. Čtrnáctého září 2012 však konečně vyšla první část projektu a všichni pochopili, že v tomto případě se opravdu vyplatilo počkat.
Dosud vydaná část hry nezahrnuje hraniční svět Xen. Končí tedy v okamžiku, kdy se tam Gordon má přenést. Xen sice patří k nejméně oblíbeným částem hry, ale na jeho konci je úžasné povídání s G-manem, a proto nelze než doufat, že na zbytek hry nebudeme čekat stejně dlouho, jako na první část.
Herní obsah zhruba odpovídá původní hře. Píšu zhruba, protože Black Mesa není stoprocentní konverze, ale v některých ohledech spíše pocta originálu. Řada klíčových prostor sice vypadá stejně, ale i tady autoři dávají hráči na vědomí, že nesleduje otrocký překlad, ale tvůrčí zpracování. Pro znalce původní hry je tu nachystáno mnoho přátelských mrknutí, kdy se některé hádanky řeší trochu jiným – a většinou stejně zajímavým – způsobem, nebo jsou například některé původně zavřené dveře nyní otevřené, a podobně. Ze hry je jasně patrné, že autoři mají originál prochozený křížem krážem, a nikdy jsem neměl pocit, že by se namísto původního obsahu objevil nějaký jednodušší, odfláknutý. Ve hře je poměrně hodně nových prostor a prozkoumávat je baví hráče stejně, jako u těch odpovídajících původní hře. Trochu však zamrzí fakt, že až na několik málo míst není ve hře téměř využitá pokročilá fyzika, kterou Source, resp. Havoc, nabízí. Věrnost originálu rovněž znamená, že nejsou využity vyprávěcí postupy známé z moderních blockbusterových stříleček, což však v tomto případě vůbec není na škodu.
Na hře je znát, že autoři chtěli zachovat původní atmosféru. V úvodní části se pak pokusili zvýraznit horrorovou linku, kdy první kroky v pochmurných temných prostorách laboratoří a zlověstné zvuky zombií dovedou místy navodit ten správný pocit neznámého nebezpečí. Po několika minutách je ale horror pryč a hra dále ubíhá ve svižném tempu klasické akční hry, což je sice trochu škoda, ale takový byl už původní Half-Life.
Arzenál, nepřátelé a všechny další propriety z původní hry, včetně oranžového a bílého panelu na dobití energie a zdraví, to vše zůstává stejné. Kdo tedy hrál originál, okamžitě se adaptuje. Důvodem konverze však byla především lepší grafika, a zde je nutno smeknout klobouk před vývojáři. Na to, jak starý je použitý engine, vypadá hra výborně a zejména podzemní prostory působí velmi realistickým dojmem. Přiznám se, že jsem po osmi letech čekal v této oblasti průšvih, a v duchu jsem se pak dlouho autorům omlouval.
Rovněž po zvukové stránce není hře co vytknout. Velmi oceňuji práci, kterou si autoři dali s namluvením nových dialogů. Svým provedením se vyrovnají těm z původní hry a věrnost původním hlasům je opravdu vysoká. Hra má rovněž nový soundtrack. Přiznávám, že zrovna hudba mě na původním Half-Life příliš neoslovovala, a nové hudební stopy se nesou ve stejném duchu. Kdo ale byl spokojen už tehdy, bude rozhodně i teď.
Část hráčské obce vyjadřovala před vydáním své obavy z umělé inteligence vojáků vyslaných vládou k provedení konečného řešení freemanovské otázky. Naštěstí je ale vše v pořádku a mariňáci hráče rozhodně nešetří – neskáčou zbrkle před hlaveň, vzájemně se kryjí a vhodně umístěným granátem dovedou přimět Gordona k opuštění bezpečného úkrytu a dynamickým změnám taktiky – přesně, jak to má být. Trochu horší je to u mimozemské části ansámblu, kdy zejména vortigaunti působí trochu zmateným dojmem. Na druhou stranu není tak těžké si představit, jak pro takového vortigaunta musí mít šokující být jednu vteřinu doma v obýváku a druhou v cizím podzemním komplexu obývaném zjevně nepřátelskými tvory.
Black Mesa se velmi povedla a lze ji doporučit jak zarytým fandům původní hry, tak hráčům, jejichž kariéra začala až později.
Hodnocení 9/10

