Libripens

Narazil jsem na blog Václava Brožka, svého času frekventanta kurzu zabíjení volného času na diskusních fórech naší alma mater. Má velmi specifický smysl pro humor, pro mě místy až za hranicí “divnosti”, ale většinou se při čtení jeho zápisků velmi dobře bavím. Tak mu dejte šanci a napište, jestli vás taky zaujaly.

Situace se nadále zhoršuje. Budím se unavený, mám kruhy pod očima, navíc se do mě dalo nějaké nachlazení. Není den, aby se něco nesemlelo. Ničí mě práce, ničí mě soukromý život. Není kam zdrhnout.

Posledních pár dnů se nese ve znamení špatných zpráv. Některé mají původ v současné situaci, jiné jsou jen důkazem toho, že mnohým chybám člověk neuteče, ani se před nimi neschová. V knížce Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina hlavní hrdina udělá průšvih, a když se na něj zákonitě přijde, vzpomene si na jeden citát z nedělní školy: “Všichni tví hříchové objeveni budou.” Ten citát používám v podstatě odnepaměti, ale poslední týden snad každý den. Američani podobným situacím říkají cluster-fuck, ale mně se v tomto případě více líbí francouzská verze. Pro situaci všeobecné nepodařenosti všeho a všech má francouzština výraz “mérde generale”. Kupodivu jsem se stále nepropadl do deprese. Asi za to může práce, která se na mě valí. Dneska jsem se vrátil ze soudu (prohraného) a hned jsem musel volat do Rumunska, kde jsem s britským advokátem dohadoval jakousi smlouvu. Bylo dobré slyšet po delší době naživo britský přízvuk, a hlavně britský humor, kterým tento pán naši diskusi okořenil. Tahle půlhodina, i když dost náročná, bylo to nejlepší, co mě dnes potkalo. Zítra jdu na okresní soud dojednat stáž na prosinec. Jestli někoho omylem odsoudím k trestu smrti, tak se omlouvám, ale mám prostě fakt blbý období.

Dnes jsem měl v noci hrozně divný sen. Seděl jsem na lavičce v parku, když si ke mně přisedl nějaký cizinec v brýlích a plynulou češtinou s přízvukem mi sdělil, že mě chce vyšetřit. Nečekal na můj souhlas a vzal mě oběma dlaněmi pod dolní čelistí, z každé strany mě držel jednou rukou. Chvíli cosi povídal, jako že co ve mně cítí, a potom najednou začal křičet a mně začalo brnět celé tělo a cítil jsem, jak z něj něco odchází do rukou toho chlapa. Pak přestal ten křik a já se hned probudil. V ten okamžik jsem myslel jen na to, jestli mi fakt pomáhal, nebo jestli mě chtěl vysát jako upír. Nevěnuju obvykle svým snům moc pozornosti – taky si jich většinu nepamatuju – ale nad tímhle musím přemýšlet. Byl to dost živý – a nepříjemný – zážitek.

Ráno mi samozřejmě ujel autobus, tak jsem do kanceláře vyrazil pěšky. To mě celkem probudilo – navíc jsem spálil pár kalorií, a to se taky počítá. V kanceláři mi byly potvrzeny určité špatné zprávy, se kterými jsem zatím neměl čas se vyrovnat a vlastně nad nimi ani moc přemýšlet. Jedna éra ale nejspíše skončí, a co přinese ta nová, to se budu muset nechat překvapit. Nějakou dobu jsem si myslel, že s lidmi, se kterými pracuju, už možná zůstanu celý život. Realita je jiná a s některými kamarády se možná už brzo nebudu zdravit na ranním kafi. Až to přijde, asi budu dost smutný. C’est la vie.

Včera večer (a dneska ráno) jsem měl nejlepší náladu za posledních pár měsíců. Úplně bezstarostnou, pocit dobré udělané práce, bylo to moc fajn. V Brně jsme s kolegou úspěšně odpřednášeli seminář z autorského práva, svých 30 minut jsem nějak neodhadnul, ale účastníci se nezlobili a naopak se hojně zapojovali do diskuse. Na zpáteční cestě jsme se chtěli zastavit v doporučované restaurace v pivovaru Černá hora. Poté, co jsme odbočili z hlavní silnice a provedli důkladnou rekognoskaci terénu (závěr laika by mohl znít “zabloudili”, ale znalec ví své…), jsme pivovar po čuchu našli a krátce po půl čtvrté odpoledne konečně poobědvali. Pivo bylo výborné, polévka dobrá, hlavní chod nedostál očekáváním spojeným se svým popisem v jídelním lístku, ale hlad je nejlepší kuchař. Domů jsem dorazil v osm a do půlnoci jsem pak visel na internetu. Dneska dopoledne to bylo pořád ještě fajn, odpoledne jsem jel na jednání a srazil se s… osobou, která mě nechtěla chápat. Nicméně věc dopadla zdá se dobře, klient byl spokojený, takže jsem zatnul zuby a myslel na Anglii. Zítra jdu poprvé do vazby! Ptal jsem se šéfa, jestli mi tam budou prozkoumávat konečník, jestli v něm nepašuju něco pro vězně. Prý jo a hodně to bolí. Dělal si legraci. Doufám.

Cenu za produkt roku asi vyhraje bageta “kuřecí špíz”. Vím, je teprve říjen. Ale muselo by přijít něco naprosto famózního, aby trumflo tenhle šťavnatý kousek ráje. :)

Četl jsem poměrně nedávno román Mistr a Markétka. Docela se mi líbil. Nejvíc mě zaujala první pasáž ze života Ježíše Krista. V Jeruzalémě vznikly kvůli němu nepokoje, a on se Pilátovi vyznává ze svého strachu slovy: “Bojím se, že mě zabijou”. Ta slova kontrastují s obecnou představou o Kristovi. Říct o něm, že se bál, je asi jako říct, že rád chodil na záchod do křoví. Takové věci prostě boží děti nedělají. :) Ale mě tahle jedna věta hrozně zaujala. Najednou nejde o Ježíše Krista, ale o Jošuu, který přišel na nový způsob, jak vykládat Starý zákon, a kterému kvůli tomu najednou hrozí smrt. I když zůstávám agnostik a spíše si myslím, že Bůh neexistuje, pořád se k té větě a k tomu příběhu vracím. Dokud se vede diskuse a padají různé argumenty, dokud se demonstruje, pořád jde jen o to, že člověk vyjadřuje svůj názor. Ale pak může přijít okamžik, kdy člověka kvůli tomu názoru někdo chce úplně zničit, zabít. A to je úplně jiná úroveň. Tehdy nejde o souboj argumentů, ale o zachování prosté existence toho, který nějaké argumenty zastává. Asi to není kdovíjak objevné téma nebo něco, co by šlo do hloubky analyzovat, ale mě se to dotýká. Ta jednoduchá věta ve mně vzbuzuje poměrně silné pocity. Soucit. Odhodlání zachránit toho člověka.

Jen doufám, že v reálném životě nikdy nebudu muset.

Kolegyně v práci mi řekla, že si vůbec nedovede představit, jak provozuju nějaký sport. Já a sport, to prý nejde dohromady.

No, má pravdu.

Nicméně jsem jí velmi silně oponoval. :) A dneska vyrazil na kolo, protože bylo hezky, a protože na to, abych běhal, se mě její slova až tak moc nedotkla.

Byla to pěkná projížďka, i když moje kolo není stavěné na pěšiny podél Labe a moje pozadí už vůbec ne. Potkal jsem ale Dívku, která fotila stromy (TM), a ta věnovala tolik pozornosti obyčejným javorům, že jsem musel zastavit a dívat se. Asi je má fakt ráda. Nezeptal jsem se jí na to; nechtěl jsem ji rušit, a potom, ještě by si mohla myslet, že ji špehýruju. Ale pokud kdy vznikla opravdu pečlivá dokumentace javoru v podzimním odpoledni, potom to bylo dnes.

U železničního mostu jsem potkal lodičku. Seděli v ní dva, ona a on, on se svlékal, ona cudně tiskla kolena k sobě. Projíždějící cyklista je nezajímal a co bylo dál už nevím. Kdybych se byl ohlédl, skončil bych bych nejspíš v řece.

Na zpáteční cestě jsem zjistil, že nám takřka u domu opravdu otevřeli novou hospodu, ale protože bych její návštěvou prakticky popřel smysl dnešní výpravy, s lítostí jsem ji minul a doma si dal dobře vychlazenou minerálku.

Rád bych na tomto místě napsal, že zítra určitě vyrazím zase. Nechci ale laskavému čtenáři věšet bulíky na nos. Zítra je neděle, a to se už tradičně chodí do práce.

Blogeři, co dlouho nepsali, se poslední dobou probouzejí do zimního bdění. Například Sixxa, jejíž blog byl mrtvý tak dlouho, že si na něm jiní lidé postavili své vlastní blogy a napsali o tom knížku “Řbitov sixxátek”, se nyní vrací a slibuje neobyčejné zážitky z kultůry (kroužek je prý úmysl – patrně jde o tzv. literární piercing).

Mám novou postel. Zatím si na sebe zvykáme, ale obávané celonoční bdění se nekonalo. :) Jen matraci mám na ní zatím starou, a když jsem ji na dvorku vyklepával, připadal jsem si trochu jako v operaci Pouštní bouře. Mám teď patrně v bříšku kromě milionů přátelských bakterií rovněž miliony nepřátelských roztočů. Snad nebude (roz)tóčo, na alergické záchvaty dnes vzpomínám již téměř nostalgicky.

KK složila advokátní zkoušku, OK zatím KO. Sláva vítězům, čest poraženým. Učit se nebudu, je ještě čas (TM).

Dostal se mi do rukou vzorový test z občanského a společenskovědního základu. Samozřejmě jsem neodolal a nalistoval otázky z oboru práva. Hledal jsem chyby; přechytračit zadání mě vždycky bavilo a teď mi za to dokonce platí peníze. ;) Ale zpátky k testu. V otázce č. 31 se testuje pravdivost tvrzení. A třetí tvrzení zní: Stížnost k veřejnému ochránci práv představuje v případě porušení lidských práv slabší nástroj ochrany práv jednotlivce než stížnost k Ústavnímu soudu ČR. ANO – NE. Pochopil jsem, že od maturanta se čeká odpověď ANO, a když jsem otevřel řešení, tak se mi moje podezření potvrdilo. Ale ono to zdaleka není tak jednoznačné, jak se může zdát. Co se rozumí “slabším” nástrojem ochrany? Pokud to má znamenat “méně závazný pro subjekt porušující práva občana”, tak ano. Právně závazný ovšem. Pokud se však “slabší” v mysli autora testu rovná “méně účinný”, potom se dá legitimně argumentovat oběma směry. Představme si vzorový případ. Prodám pozemek svému sousedovi. Sepíšeme kupní smlouvu a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podáme návrh na katastrální úřad… a ouha. Katastrální úřad nám sdělí, že vklad neprovede, neboť kupní smlouva vykazuje formální vady. My si ovšem myslíme, že vady jsou především v hlavách úředníků, proto na úřad žalujeme u krajského soudu. A čekáme. A čekáme. Nakonec se dočkáme soudního jednání, na kterém soud konstatuje, že kupní smlouva skutečně vykazuje formální nedostatky, a ne zcela taktně nám naznačí, že prudíme. Žalobu zamítne. Již notně rozezleni podáme odvolání. A čekáme. A čekáme. Soused stále nemůže s pozemkem disponovat. Konečně odvolací soud nařídí jednání. Na tom je nám vysvětleno, že úřad postupoval správně, a tentokrát kvalifikovaněji a učeněji, ovšem stejně důrazně, jsme posláni do háje borového. My jsme však rození bojovníci a kontrujeme dovoláním k Nejvyššímu soudu. A? Ano, čekáme a čekáme. Nejvyšší soud okem stařeckým pohlédne na ubožáčky od něj cosi chtějící a akademicky a blahosklonně nám vysvětlí, že přísný zákon – pořád zákon, a že pokud neumíme napsat kupní smlouvu, máme si najít advokáta. Toho naštěstí už máme, protože k řízení před Nejvyšším soudem je potřeba ze zákona. A advokát, ať už je spravedlivě rozhořčen bezprávím na vaší osobě, nebo chce na těch potrhlících ještě něco trhnout, sepíše ústavní stížnost. A pak čekáte všichni společně, a dlouho, věru dlouho. A pak se stane zázrak. Ústavní soud vyplísní soudy i úřady za přílišný formalismus, zruší všechna předchozí rozhodnutí a prohlásí, že přeci jen nejste naprostí debilové, a že vaše kupní smlouva mohla vlastnické právo převést. A případ se postupně vrací ke katastrálnímu úřadu. Ten je vázán právním názorem Ústavního soudu, a pokud nenajde nějaké další vady (v tom případě by se kolečko opakovalo), tak je na lopatkách a vklad provede.

Druhá možnost je vzít telefon a poštvat na katastrálního úředníka ombudsmana. Ten na něj pošle svoje lidi, a ty řeknou: Neblbnou, Vomáčka, ta smlouva je košer, možná psaná na koleni, ale pozemek je dostatečně specifikovanej, vůle prodat taky, no tak jim to schválej a budem kamarádi. A úředník řekne, no tak teda jo.

Je jasné, že to říct nemusí, ale časový rozdíl mezi oběma postupy je, plus minus, pět až sedm let.

Potud jde o teoretickou hru. Maturant si ale nehraje. Skládá jednu z nejdůležitějších zkoušek svého života. A pokud už ví, jak věci v praxi doopravdy fungují, může u něj nastat dilema. Má zvolit odpověď, kterou měl asi autor na mysli, nebo má odpovědět podle svého vlastního přesvědčení? Je mu každopádně jasné, že do ANO nebo NE se takto složitá problematika vtěsnat nedá… A co když zkoušku neudělá právě kvůli této otázce? Bude kvalifikovat takový akt jako správní rozhodnutí a napadne jej instančním postupem? Nebo zavolá ombudsmanovi? ;)