Libripens

Gordon Freeman přišel v roce 1998 pozdě do práce, a než se stihnul rozkoukat, změnilo se výzkumné pracoviště Black Mesa v mimozemské safari a jeho bývalí kolegové proměnění v hladové zombie se dožadovali jeho mozku způsobem, který rozhodně neměl uvedený v pracovní smlouvě. Gordon se zachoval jako typický americký pragmatik, tj. ani nepípnul, popadl ocelové páčidlo a kdo se ocitl na jeho druhém konci, brzy poznal, za kolik se v Black Mesa prodává perník. Hra se stala záhy po svém uvedení legendou a hraje se dodnes – jistá malá skupina nadšenců dokonce neustále soutěží o to, kdo ji dovede dohrát nejrychleji (rekord je něco kolem třicet minut – mně to trvalo asi deset hodin…).

V roce 2004 vyšel Half-Life 2 a běžel na novém enginu s názvem Source. Hráči byli opět nadšeni a kde kdo si říkal, jak úžasně by v něm vypadal původní Half-Life. Valve však konverzi svého staršího hitu neplánovalo, a proto se skupina vývojářů sdružených kolem Carlose Montera rozhodla, že ji udělají sami. Na výsledek jejich snažení čekali hráči osm let. Projekt nazvaný Black Mesa se rodil v těžkých bolestech a začínal zasmrádat způsobem, který připomínal Duke Nukem Forever. Čtrnáctého září 2012 však konečně vyšla první část projektu a všichni pochopili, že v tomto případě se opravdu vyplatilo počkat.

Dosud vydaná část hry nezahrnuje hraniční svět Xen. Končí tedy v okamžiku, kdy se tam Gordon má přenést. Xen sice patří k nejméně oblíbeným částem hry, ale na jeho konci je úžasné povídání s G-manem, a proto nelze než doufat, že na zbytek hry nebudeme čekat stejně dlouho, jako na první část.

Herní obsah zhruba odpovídá původní hře. Píšu zhruba, protože Black Mesa není stoprocentní konverze, ale v některých ohledech spíše pocta originálu. Řada klíčových prostor sice vypadá stejně, ale i tady autoři dávají hráči na vědomí, že nesleduje otrocký překlad, ale tvůrčí zpracování. Pro znalce původní hry je tu nachystáno mnoho přátelských mrknutí, kdy se některé hádanky řeší trochu jiným – a většinou stejně zajímavým – způsobem, nebo jsou například některé původně zavřené dveře nyní otevřené, a podobně. Ze hry je jasně patrné, že autoři mají originál prochozený křížem krážem, a nikdy jsem neměl pocit, že by se namísto původního obsahu objevil nějaký jednodušší, odfláknutý. Ve hře je poměrně hodně nových prostor a prozkoumávat je baví hráče stejně, jako u těch odpovídajících původní hře. Trochu však zamrzí fakt, že až na několik málo míst není ve hře téměř využitá pokročilá fyzika, kterou Source, resp. Havoc, nabízí. Věrnost originálu rovněž znamená, že nejsou využity vyprávěcí postupy známé z moderních blockbusterových stříleček, což však v tomto případě vůbec není na škodu.

Na hře je znát, že autoři chtěli zachovat původní atmosféru. V úvodní části se pak pokusili zvýraznit horrorovou linku, kdy první kroky v pochmurných temných prostorách laboratoří a zlověstné zvuky zombií dovedou místy navodit ten správný pocit neznámého nebezpečí. Po několika minutách je ale horror pryč a hra dále ubíhá ve svižném tempu klasické akční hry, což je sice trochu škoda, ale takový byl už původní Half-Life.

Arzenál, nepřátelé a všechny další propriety z původní hry, včetně oranžového a bílého panelu na dobití energie a zdraví, to vše zůstává stejné. Kdo tedy hrál originál, okamžitě se adaptuje. Důvodem konverze však byla především lepší grafika, a zde je nutno smeknout klobouk před vývojáři. Na to, jak starý je použitý engine, vypadá hra výborně a zejména podzemní prostory působí velmi realistickým dojmem. Přiznám se, že jsem po osmi letech čekal v této oblasti průšvih, a v duchu jsem se pak dlouho autorům omlouval.

Rovněž po zvukové stránce není hře co vytknout. Velmi oceňuji práci, kterou si autoři dali s namluvením nových dialogů. Svým provedením se vyrovnají těm z původní hry a věrnost původním hlasům je opravdu vysoká. Hra má rovněž nový soundtrack. Přiznávám, že zrovna hudba mě na původním Half-Life příliš neoslovovala, a nové hudební stopy se nesou ve stejném duchu. Kdo ale byl spokojen už tehdy, bude rozhodně i teď.

Část hráčské obce vyjadřovala před vydáním své obavy z umělé inteligence vojáků vyslaných vládou k provedení konečného řešení freemanovské otázky. Naštěstí je ale vše v pořádku a mariňáci hráče rozhodně nešetří – neskáčou zbrkle před hlaveň, vzájemně se kryjí a vhodně umístěným granátem dovedou přimět Gordona k opuštění bezpečného úkrytu a dynamickým změnám taktiky – přesně, jak to má být. Trochu horší je to u mimozemské části ansámblu, kdy zejména vortigaunti působí trochu zmateným dojmem. Na druhou stranu není tak těžké si představit, jak pro takového vortigaunta musí mít šokující být jednu vteřinu doma v obýváku a druhou v cizím podzemním komplexu obývaném zjevně nepřátelskými tvory.

Black Mesa se velmi povedla a lze ji doporučit jak zarytým fandům původní hry, tak hráčům, jejichž kariéra začala až později.

Hodnocení 9/10

Dostal se mi do rukou vzorový test z občanského a společenskovědního základu. Samozřejmě jsem neodolal a nalistoval otázky z oboru práva. Hledal jsem chyby; přechytračit zadání mě vždycky bavilo a teď mi za to dokonce platí peníze. ;) Ale zpátky k testu. V otázce č. 31 se testuje pravdivost tvrzení. A třetí tvrzení zní: Stížnost k veřejnému ochránci práv představuje v případě porušení lidských práv slabší nástroj ochrany práv jednotlivce než stížnost k Ústavnímu soudu ČR. ANO – NE. Pochopil jsem, že od maturanta se čeká odpověď ANO, a když jsem otevřel řešení, tak se mi moje podezření potvrdilo. Ale ono to zdaleka není tak jednoznačné, jak se může zdát. Co se rozumí “slabším” nástrojem ochrany? Pokud to má znamenat “méně závazný pro subjekt porušující práva občana”, tak ano. Právně závazný ovšem. Pokud se však “slabší” v mysli autora testu rovná “méně účinný”, potom se dá legitimně argumentovat oběma směry. Představme si vzorový případ. Prodám pozemek svému sousedovi. Sepíšeme kupní smlouvu a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podáme návrh na katastrální úřad… a ouha. Katastrální úřad nám sdělí, že vklad neprovede, neboť kupní smlouva vykazuje formální vady. My si ovšem myslíme, že vady jsou především v hlavách úředníků, proto na úřad žalujeme u krajského soudu. A čekáme. A čekáme. Nakonec se dočkáme soudního jednání, na kterém soud konstatuje, že kupní smlouva skutečně vykazuje formální nedostatky, a ne zcela taktně nám naznačí, že prudíme. Žalobu zamítne. Již notně rozezleni podáme odvolání. A čekáme. A čekáme. Soused stále nemůže s pozemkem disponovat. Konečně odvolací soud nařídí jednání. Na tom je nám vysvětleno, že úřad postupoval správně, a tentokrát kvalifikovaněji a učeněji, ovšem stejně důrazně, jsme posláni do háje borového. My jsme však rození bojovníci a kontrujeme dovoláním k Nejvyššímu soudu. A? Ano, čekáme a čekáme. Nejvyšší soud okem stařeckým pohlédne na ubožáčky od něj cosi chtějící a akademicky a blahosklonně nám vysvětlí, že přísný zákon – pořád zákon, a že pokud neumíme napsat kupní smlouvu, máme si najít advokáta. Toho naštěstí už máme, protože k řízení před Nejvyšším soudem je potřeba ze zákona. A advokát, ať už je spravedlivě rozhořčen bezprávím na vaší osobě, nebo chce na těch potrhlících ještě něco trhnout, sepíše ústavní stížnost. A pak čekáte všichni společně, a dlouho, věru dlouho. A pak se stane zázrak. Ústavní soud vyplísní soudy i úřady za přílišný formalismus, zruší všechna předchozí rozhodnutí a prohlásí, že přeci jen nejste naprostí debilové, a že vaše kupní smlouva mohla vlastnické právo převést. A případ se postupně vrací ke katastrálnímu úřadu. Ten je vázán právním názorem Ústavního soudu, a pokud nenajde nějaké další vady (v tom případě by se kolečko opakovalo), tak je na lopatkách a vklad provede.

Druhá možnost je vzít telefon a poštvat na katastrálního úředníka ombudsmana. Ten na něj pošle svoje lidi, a ty řeknou: Neblbnou, Vomáčka, ta smlouva je košer, možná psaná na koleni, ale pozemek je dostatečně specifikovanej, vůle prodat taky, no tak jim to schválej a budem kamarádi. A úředník řekne, no tak teda jo.

Je jasné, že to říct nemusí, ale časový rozdíl mezi oběma postupy je, plus minus, pět až sedm let.

Potud jde o teoretickou hru. Maturant si ale nehraje. Skládá jednu z nejdůležitějších zkoušek svého života. A pokud už ví, jak věci v praxi doopravdy fungují, může u něj nastat dilema. Má zvolit odpověď, kterou měl asi autor na mysli, nebo má odpovědět podle svého vlastního přesvědčení? Je mu každopádně jasné, že do ANO nebo NE se takto složitá problematika vtěsnat nedá… A co když zkoušku neudělá právě kvůli této otázce? Bude kvalifikovat takový akt jako správní rozhodnutí a napadne jej instančním postupem? Nebo zavolá ombudsmanovi? ;)

Po pěti letech mě fakulta vyvrhla na chodník, v kapse s potvrzením o ukončení studia, a s příslibem jeho výměny za diplóm s červeným futrálem, až se sejde dost peněz na kapelu a dojatý kompars. Jsem tedy momentálně nezaměstnaný, zato ale kvalifikovaně, neboť mezi mnou a ukrajinskou lopatou je nebetyčný rozdíl, zejména ve schopnosti rozumět azbuce a systému sociálních dávek (v obojím případě ve prospěch Volodi; z práva sociálního zabezpečení si pamatuju jen to, že počítat třeba přídavky na děti může chtít dobrovolně jen masochista). Na úřadu práce tedy budu nekompromisně požadovat alespoň místo uklizečky (ovšem kdybyste věděli o lepší příležitosti, neváhejte mi dát vědět :).

Protože jsem si za ty dva měsíce zvykl každý den pracovat (no jo, taky tomu sám nemůžu uvěřit), vyklidil jsem dnes alespoň knihovnu, a naládoval do polic své právnické traktáty. Děti z Bullerbynu a jiné klasiky, doposud zdobící moji sbírku na čestných místech, putovaly do kufru a kufr na půdu, čímž jsem asi definitivně uzavřel jednu etapu svého života, neboť Lasse a Bosse mi byli věrnými souputníky od základní školy až po přípravu na zkoušku z obchodního práva, kdy jsem je vyměnil za komplementáře a komanditistu, nerozlučné společníky. Když bylo dílo zkázy dokončeno a všechen nepořádek vyhozen, pohlédl jsem pyšným okem na dobře odvedenou práci, a pak mi během jedné vteřiny došlo, že v publikaci o trestním postihu toxikomanie, kterou jsem právě vyhodil, jsem měl schované přihlašovací údaje do elektronického bankovnictví. Další minuta už mě zastihla do půli těla zasunutého v popelnici na dvorku, kde jsem mezi slupkami od banánů, odřezků brambor, shnilých rajčat a dalších věcí, které se ve slušné společnosti nehodí jmenovat, hledal malou obálku s ještě menšími lístečky. Nechci laskavého čtenáře zatěžovat dlouhým (a nechutným) popisem své objevitelské práce, a přejdu rovnou k jejím výsledkům, které byly bohužel negativní. Obálka byla v háji a já s ní, neboť jsem potřeboval zaplatit šumaře na tu promoci, a z těch údajů jsem si pamatoval jen to, že obálka byla bílá. :P Když jsem vylezl z koupelny, tak se vrátila mamka z práce. Zpravil jsem jí o té nepříjemné události, a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že jsem obálku před časem uložil do šuplíku v obýváku a výslovně si vyžádal připomenutí v případě, že ji nebudu moci najít… Co k tomu říct, no. Stařecká demence to není, tak po mě možná pojmenují nějakou úplně novou poruchu paměti. :)

V Brně jsem se rozloučil s Terkou, se Šlahařovými, a se svým spolubydlou, rovněž novopečeným magistrem Martinem Bystroněm. Bylo to pro mě docela smutné loučení, Brno i jeho obyvatelé :) si mě získali, a už teď mi chybí. Inu, jak říká klasik… Já se vrátím… a se mnou… se mnou přijde zákon. ;)

Tož tolik k té vysoké škole, děcka. Příště už o něčem jiném…

V minulých dnech vzbudila značný ohlas zpráva, že provozovatelé torrent trackeru The Pirate Bay žalují vydavatele herního softwaru a některá hollywoodská studia. Důvodem jsou záškodnické aktivity, které si žalovaní objednali u společnosti Media Defender, a které spočívaly v DoS útocích, spamování, zahlcování bandwithu uživatelů apod. Oblíbeným trikem se stalo vypouštění tzv. decoys, kdy se takový torrentem označkovaný soubor buď nedal stáhnout (stahování skončilo třeba na 99 % a víc už nešlo) nebo obsahoval něco jiného, než měl (v nejzajímavějších případech trailer na daný film a spoustu balastu ;)). Nemám k porušování autorských práv (a práv s nimi souvisejících) tak negativní vztah jako k jiným protiprávním činnostem, ale v tomto případě jsem si řekl: “Co čekali?”. Že vydavatelé budou sedět na zadnici a čekat, až doběhnou mnohdy marné soudní spory a policejní vyšetřování? Vždyť oni v zásadě jen přistoupili na pravidla hry, která zavedli piráti, a začali jim oplácet stejnou mincí. Když pominu DoS útoky proti samotným trackerům, kterých ale nebylo mnoho, tak se vydavatelé starali jen o své zboží – kdokoliv si z torrentu stáhnul například distribuci Linuxu, rozhodně se nemusel bát, že by po stažení zjistil, že jde o něco úplně jiného. Přijde mi, že piráti v zásadě čekali, že mohou kdykoliv vstoupit na palubu královské galeony, dokonale ji vybílit, zesměšnit všechny námořníky včetně kapitána, ale tito by nemohli na svou obranu ani hnout prstem. To je dost nefér hra. Když dělám něco, co se nesmí, tak musím čekat, že se oběť bude bránit, a nekňourat, když to skutečně udělá. A co udělali piráti, když zjistili, kdo jim škodí? To samé, co kritizovali u vydavatelů – obrátili se na stát, aby je vzal pod svá ochranná křídla. Chudinky malé.