Libripens – Ius est ars boni et aequi

Po delší době vás opět zdravím, milí čtenářové. Ti z vás, kteří mě máte mezi přáteli na Facebooku, jistě víte, že jsem neumřel, ani se neuzavřel do sebe, ale pokračuju ve své kariéře vtipného a pohotového glosátora, jakož i dodavatele zábavného obsahu do vašich webových prohlížečů. :) Proč se již nevěnuji obsáhlejším literárním útvarům, mezi něž řadím i blogové příspěvky, je dáno více faktory, především všeobecnou shnilostí dělat cokoliv, co připomíná práci, ve volném čase, jakož i dodržováním zásady, že každé zbytečné slovo je, řečeno s Cimrmanem, zbytečné. :P Těžiště svého bavičského úsilí jsem tedy přesunul do naší kanceláře, kde je sice méně diváků, ale zato přímá zpětná vazba. A co dělám? Advokátního koncipienta. Ve zkratce jsem “v učení” u advokáta, který mě vzdělává a připravuje na advokátní zkoušky, které koncipient skládá po třech letech praxe. Když v advokacii tak dlouho vydřžím :), tak ze mě bude všemi mastmi mazaný a hroší kůží podšitý lišák! Zatím jsem takový lišáček, chudý, bezmocný, a namazaný jen tehdy, když přijde výplata. :) Co se týče spokojenosti v práci, někdy mě to baví moc, někdy mě to naopak nemálo… zlobí. Obávané “znásilnění sebe sama” však zatím nepřišlo, i když někdy řeším velmi obtížná etická dilemata. Advokacie umožňuje zlým lidem být ještě zlejší, ale dobré lidi netrestá, snad jen vydělají o něco méně peněz. Potkal jsem v ní lidi, se kterými bych na skleničku rozhodně nešel, a naopak lidi velmi slušné a vzdělané, od kterých je radost se učit. Snad jsem přeci jen trochu postoupil od stanoviska “je správné hrát vždy podle pravidel” k dodatku “je však přípustné napálit toho, kdo sám napaluje a škodí jiným”. Je dost složité o tom psát, protože je to živá věc, kterou stále konfrontuju s tím, co právě dělám. Nerad bych nevědomky překročil tu hranici, kdy už nepoznám, že dělám špatné věci, protože v kontextu profesního prostředí se to bude jevit jako nezbytné a normální. Věřím, že existuje nějaký rovnovážný stav, kdy si advokát (nebo jeho učeň) ještě zachovává všechny zásadní morální hodnoty, ale zároveň není paralyzovaný požadavky, které na něj klade společenská realita. Když nehraje fér druhá strana a reálně hrozí, že můj klient prohraje, i když je právo na jeho straně, je přípustné rovněž využít kličku nebo zatajit nějakou informaci, aby se dosáhlo stejného výsledku, který by nastal, kdyby všichni byli čestní? Nepochybně na to téma existuje moře odborné literatury, ale advokáti tyhle problémy musí řešit reálně a buďto si ušpinit ruce, nebo sledovat, jak ta slepá děvka s váhama :) trestá nevinnou osobu.

Naštěstí v práci zažívám i spoustu legrace a dobrých konců, kdy si člověk říká, že to za to všechno přeci jen stojí. Veselé historky z natáčení přelíčení bohužel na blog psát nemůžu, protože advokát má povinnost mlčenlivosti, ale že je na soudech často sranda, to víte už od doktora Jahelky, a já to jenom potvrzuju. :) Už jen se jmény účastníků se leckdy užije dost srandy – například když se v jedné síni sejdou pánové Jebal a Kakáček, tak má i soudce dost práce s tím, aby zachoval dekorum.

A co kromě práce? Dá se říci, že všecko při starým. Pořád raději čtu, než cestuju, pořád dávám přednost samotě před hlučnou hospodou, a celkově vzato si nemyslím, že se to někdy změní. Bydlím doma (zůstali jsme tu jen s mámou, takže je tu náhle spousta místa…), což šetří spoustu peněz, ale tak nějak je nemám za co utrácet, protože všechno, co potřebuju k životu, už mám. Za svoji nenáročnost jsem velmi vděčný. :) Momentálně se navíc snažím shodit, protože pravidelná strava (každý den jezdíme z kanceláře na opulentní obědy) se na mě začíná podepisovat, a přestože právník má podle mého názoru vypadat blahobytně, nemusí se hned stát parodií na Míšu Kuličku. :) BTW máma právě peče cukroví, a už ho máme čtyři krabice… To nám zase zlý skřítek pokazí váhu, už to vidím. Posledně jsem už na internetu hledal nějaký detergent, protože ručička ukázala nějaké naprosto nesmyslné číslo. ;)

Bývalo mým dobrým zvykem přihodit na závěr postu nějaké video nebo vtip. Nebojte, nebudete ochuzeni:

Milostná aféra Tigera Woodse hýbe nejen golfovým světem… (Převzato z Facebooku, anglicky)

Po pěti letech mě fakulta vyvrhla na chodník, v kapse s potvrzením o ukončení studia, a s příslibem jeho výměny za diplóm s červeným futrálem, až se sejde dost peněz na kapelu a dojatý kompars. Jsem tedy momentálně nezaměstnaný, zato ale kvalifikovaně, neboť mezi mnou a ukrajinskou lopatou je nebetyčný rozdíl, zejména ve schopnosti rozumět azbuce a systému sociálních dávek (v obojím případě ve prospěch Volodi; z práva sociálního zabezpečení si pamatuju jen to, že počítat třeba přídavky na děti může chtít dobrovolně jen masochista). Na úřadu práce tedy budu nekompromisně požadovat alespoň místo uklizečky (ovšem kdybyste věděli o lepší příležitosti, neváhejte mi dát vědět :).

Protože jsem si za ty dva měsíce zvykl každý den pracovat (no jo, taky tomu sám nemůžu uvěřit), vyklidil jsem dnes alespoň knihovnu, a naládoval do polic své právnické traktáty. Děti z Bullerbynu a jiné klasiky, doposud zdobící moji sbírku na čestných místech, putovaly do kufru a kufr na půdu, čímž jsem asi definitivně uzavřel jednu etapu svého života, neboť Lasse a Bosse mi byli věrnými souputníky od základní školy až po přípravu na zkoušku z obchodního práva, kdy jsem je vyměnil za komplementáře a komanditistu, nerozlučné společníky. Když bylo dílo zkázy dokončeno a všechen nepořádek vyhozen, pohlédl jsem pyšným okem na dobře odvedenou práci, a pak mi během jedné vteřiny došlo, že v publikaci o trestním postihu toxikomanie, kterou jsem právě vyhodil, jsem měl schované přihlašovací údaje do elektronického bankovnictví. Další minuta už mě zastihla do půli těla zasunutého v popelnici na dvorku, kde jsem mezi slupkami od banánů, odřezků brambor, shnilých rajčat a dalších věcí, které se ve slušné společnosti nehodí jmenovat, hledal malou obálku s ještě menšími lístečky. Nechci laskavého čtenáře zatěžovat dlouhým (a nechutným) popisem své objevitelské práce, a přejdu rovnou k jejím výsledkům, které byly bohužel negativní. Obálka byla v háji a já s ní, neboť jsem potřeboval zaplatit šumaře na tu promoci, a z těch údajů jsem si pamatoval jen to, že obálka byla bílá. :P Když jsem vylezl z koupelny, tak se vrátila mamka z práce. Zpravil jsem jí o té nepříjemné události, a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že jsem obálku před časem uložil do šuplíku v obýváku a výslovně si vyžádal připomenutí v případě, že ji nebudu moci najít… Co k tomu říct, no. Stařecká demence to není, tak po mě možná pojmenují nějakou úplně novou poruchu paměti. :)

V Brně jsem se rozloučil s Terkou, se Šlahařovými, a se svým spolubydlou, rovněž novopečeným magistrem Martinem Bystroněm. Bylo to pro mě docela smutné loučení, Brno i jeho obyvatelé :) si mě získali, a už teď mi chybí. Inu, jak říká klasik… Já se vrátím… a se mnou… se mnou přijde zákon. ;)

Tož tolik k té vysoké škole, děcka. Příště už o něčem jiném…

Tak zvukovou kartu mám doma a je to luxus. Pozlacené konektory, milion nastavení v ovladačích a přidružených aplikacích, a hlavně krásný čistý zvuk, který hltám plnými… bubínky.

Jinak to stojí za zlámanou grešli, bohužel. Učení na státnice už mám plné kecky, ale je to jediná věc, která mi dovoluje nemyslet na to, co přijde potom. Zprávy z praxe od spolužáků, kteří dostali diplom už v červnu, jsou převážně chmurné… Ach, doba zlá je pro právníka, jenž nechce svou duši upsat pražské advokacii. A mně se tam tuze nechce. :/ Kromě toho jsem si zle pochroumal prst na noze, takže se na ni nemůžu pořádně postavit. Hopkám tedy z pokoje do pokoje a nahlas brumlám to svoje pozitivní právo; musí na mě být žalostný pohled.

Po několika náročných dnech mám v pokoji nová okna. Během práce se konečně přišlo na to, proč se na okně každé léto rojili mravenci (tedy do doby, než jsme je konečně vyhubili). Ty bestie dokonale prohryzaly zeď pod oknem a postavily si tam letohrádek se vší výbavou a příslušenstvím včetně červích farem (nebudu plýtvat detaily, ale hnus, velebnosti… hnus).

S příspěvkem obsahující slovo “Bump!” se občas setkáte na diskusních fórech, která řadí jednotlivá vlákna podle času posledního příspěvku. “Bumper” sice zpravidla nemá k tématu co říct, ale považuje ho za natolik zajímavé, aby ho svým příspěvkem katapultoval mezi nejaktuálnější diskusní výhně. Toto počínání se ne vždy setká s pochopením a pokud se takto na světlo VOží vynoří hodně staré vlákno, hovoří zasvěcení o takzvané zombifikaci, bumpera pak nazývají zombificatorem, gravediggerem nebo odborným výrazem asshole. Tento příspěvek je svým způsobem bumpovací, protože na jednu stranu trestuhodně zanedbávám své věrné čtenáře, na stranu druhou se v mém životě nestalo nic, o čem by stálo za to podrobněji referovat. V současné době si užívám poslední prázdniny v životě, neboť v září mě čekají státnice a poté martyrium hledání zaměstnání. Holt padla kosa na kámen a dál se tomu vyhýbat nemůžu. :) Snažím se na to moc nemyslet a dělím svůj čas mezi učení, Dr. House, drobné opravy na domě a žalostné pokusy o zhubnutí (ale tuhle jsem se dočetl, že tuk na břiše má svou vlastní neuronovou síť, která se aktivně brání hubnutí, takže to mám na koho svést). Zítra mi přijde nová zvuková karta, Creative X-Fi Extreme Music, tak se na ni těším. Co mi odešel SB Live!, tak jsem fungoval na integrované zvukovce s AC’97 codecem, což je Zlo(TM). Když mi zbude trochu času, podělím se dojmy. To je zatím vše, na závěr samozřejmě žertovné video, ha ha. :)

Včera se v restauraci Baker Street konala malá (čti dobrá) session těch, kteří pamatují nejstarší dobu Plkárny. Celé to zorganizovala Katka Havlenová, kterou jsem neviděl nejmíň tři čtvrtě roku, a kromě ní (a jejího iPhonu, který je opravdu tak elegantní, jak vypadá na obrázcích) přišli i Doktor, Brašule, Víša, Nikola s Dankou a Její Excelence JJPS s doprovodem (tedy doprovod byl spíš výprovod). Nesměl samozřejmě chybět ani prof. Krob, díky kterému byl zaznamenán můj heroický čin. Co že to bylo, ptáte se v němém úžasu (a ne že ne). Inu, vzhledem k tomu, že některé pochybné existence zpochybňovaly účelnost a úžasnost hromadného polykání cukru, rozhodl jsem se manifestačně překonat starý rekord ve výši pět pytlíků, a během asi dvou minut jich do sebe nasypal celých šest. Jaké to bylo? Mno… sladké. :) Krobův fotoaparát vše zaznamenal, video však bohužel bylo z YouTube odstraněno. :( O mnoho jste přišli!

Tak jsem udělal poslední zkoušku. Teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty. :) Začal jsem pořádně číst materiály k diplomce a po večerech hraju nebo koukám na filmy. Vlastně mám teď takové dlouhé prázdniny, ale jakmile začnu tu práci psát, asi se z toho zcvoknu. Pročež zatím jen pilně studuju a zatrhávám si zajímavé pasáže. :)

Odsunul jsem od počítače své velké pohodlné křeslo a moje produktivita rázem stoupla o desítky procent. On je to totiž takový velký ušák a člověk do něj spadne jako do koše na prádlo. Vyhrabat se ven je poměrně obtížné a navíc jakoby nepatřičné. To křeslo chce, aby v něm lidé trávili hodiny! A já mám hrozně slabou vůli…

Též jsem začal něco jako jíst zdravě, takže jednou za pár dní si dělám zeleninový den. V praxi to vypadá tak, že velký pytel mrkve mi dojde ve čtyři odpoledne a pak se silou vůle snažím držet dál od stánku s rychlým občerstvením, což se někdy povede a někdy ne. Každopádně chuť hamburgeru po celodenní pastvě na mrkvi nebo salátu je něco neuvěřitelného.

Dnes večer začínám opět běhat! Jako obvykle pod pláštíkem tmy, protože pohled na moje tělo pohybující se prostorem se svou komičností vyrovná pouze méďovi Béďovi pelášícímu pro piknikový košík. A pod gaučem mám pořád tu činku, ale nic se nemá přehánět.

Vlastně jsem vám nic nového nesdělil, ale měl jsem chuť se připomenout a říct: “Pořád jsem tady, ještě mě nedostali!” :)

Tuhle se mě jedna milá slečna zeptala, jak vidím sám sebe za několik let. Zcela upřímně jsem odpověděl, že nemám sebemenší tušení, ale že by mi nijak zásadně nevadilo, kdybych dodělal školu a neskončil pod koly nějakého automobilu, což je po nákupu mobilního zařízení s mp3 přehrávačem událost nikoliv zcela nepravděpodobná. Později jsem nad tím ještě trochu přemýšlel, a protože jsem byl v dobré náladě, vzešla z toho tato představa. :)

Tak jsem se dočetl, že každý den spáchají v ČR čtyři lidé sebevraždu. Čtyři lidé už neuvidí, jak dneska hezky svítí sluníčko, a pro čtyři další je dnešek posledním dnem, kdy vyjdou na ulici, pozdraví kolegy v práci nebo spolužáky ve škole. A nikdo z nich se nedoví, jestli teda zvolí presidentem Klause nebo Švejnara, jestli u nás postaví radar nebo jestli dojde ropa. Jako umírněný liberál nemohu dost dobře někomu zakazovat ukončit svůj život, ale jako člověku je mi to dost líto. Už jsem si taky prožil svoje, kolikrát mi bylo jak psovi, ale o tom, že bych se zabil, jsem nikdy vážně neuvažoval. Jistě, někdy člověku dodá klid, když ví, že kdyby bylo nejhůř, tak existuje řešení, ale na světě je přeci tak hezky. Teď se například chystám do školy, kde si dám dobré jídlo, koupím si tiramisu, vyvalím se k počítači a až mi trochu slehne, půjdu na Kraví horu si užít slunka a báječné irské muziky. A když si tyhle drobné radosti spojím dohromady, tak mě nebude trápit, že mám spoustu práce a málo času a smůlu na ženský a zatržený nehet. Přestože posledně jmenovaný mi docela aktivně brání psát tento příspěvek. Na mysl mi prostě přichází památná věta majora Terazkyho z Černých baronů: “Mali bychom sa na to vysrať, súdruh pľkovník”. A tak je dobré přistupovat ke všemu, co nás trápí, ale přímo neohrožuje na zdraví a na životě. Sebevražda je konec všeho špatného, ale i dobrého. A pokud má člověk při jejím chystání na mysli hlavně to, jak všichni ti, co si nevšímali jeho trápení, budou stát okolo jeho rakve a naříkat, jak pozdě, ach příliš pozdě, zjistili, jak cenný přítel jim právě odešel ze života, tak by si měl jednu lisknout a věnovat se něčemu užitečnějšímu. Tohle je totiž jasná známka toho, že neví co by roupama dělal.

Už jsem jednou psal o tom, že hloubkový ponor do toho, čemu většina naší rodiny říká nehorázný bordel a čemu já říkám účelný chaos ;), občas vynese na světlo denní něco, o čem už ani nevím, že jsem to někdy měl. Nedávno jsem tak narazil na výpisek z knihy E=mc^2 – životopis nejslavnější rovnice (napsal David Bodanis). Poznámka je z kapitoly o nacistickém jaderném výzkumu:

“Snažil se dělat tolik výzkumu, jak jen bylo možné, dokonce se mu podařilo i získat i radioaktivní materiál. Podniková firma, společnost Berlin Auer, měla mimořádnou zásobu thoria a prodávala ho německé veřejnosti v zubní pastě se sloganem ‘aby vaše zuby zářily bělostí’.”

IMHO LOL.

V minulých dnech vzbudila značný ohlas zpráva, že provozovatelé torrent trackeru The Pirate Bay žalují vydavatele herního softwaru a některá hollywoodská studia. Důvodem jsou záškodnické aktivity, které si žalovaní objednali u společnosti Media Defender, a které spočívaly v DoS útocích, spamování, zahlcování bandwithu uživatelů apod. Oblíbeným trikem se stalo vypouštění tzv. decoys, kdy se takový torrentem označkovaný soubor buď nedal stáhnout (stahování skončilo třeba na 99 % a víc už nešlo) nebo obsahoval něco jiného, než měl (v nejzajímavějších případech trailer na daný film a spoustu balastu ;)). Nemám k porušování autorských práv (a práv s nimi souvisejících) tak negativní vztah jako k jiným protiprávním činnostem, ale v tomto případě jsem si řekl: “Co čekali?”. Že vydavatelé budou sedět na zadnici a čekat, až doběhnou mnohdy marné soudní spory a policejní vyšetřování? Vždyť oni v zásadě jen přistoupili na pravidla hry, která zavedli piráti, a začali jim oplácet stejnou mincí. Když pominu DoS útoky proti samotným trackerům, kterých ale nebylo mnoho, tak se vydavatelé starali jen o své zboží – kdokoliv si z torrentu stáhnul například distribuci Linuxu, rozhodně se nemusel bát, že by po stažení zjistil, že jde o něco úplně jiného. Přijde mi, že piráti v zásadě čekali, že mohou kdykoliv vstoupit na palubu královské galeony, dokonale ji vybílit, zesměšnit všechny námořníky včetně kapitána, ale tito by nemohli na svou obranu ani hnout prstem. To je dost nefér hra. Když dělám něco, co se nesmí, tak musím čekat, že se oběť bude bránit, a nekňourat, když to skutečně udělá. A co udělali piráti, když zjistili, kdo jim škodí? To samé, co kritizovali u vydavatelů – obrátili se na stát, aby je vzal pod svá ochranná křídla. Chudinky malé.